Select Page

Sovičky 3

časopis Sovičky - číslo 3

Předkec

I když už máme venku jaro a stoupající teploty svádí k procházkám, naše redakce stále tráví každé úterý ve školní učebně informatiky a připravuje pro vás nové číslo. V tom dubnovém přinášíme několik novinek. Vůbec poprvé jsme sjednotili všechny články v časopisu pod jedno téma, a tím je tentokrát čtení knih, zkrátka – čtenářství. Jako studenti knihkupecké školy máme přece jen ke knihám blízko.

Vyzpovídali jsme studenty i učitele a zeptali se, jak často čtou, co čtou a co si myslí o budoucnosti tištěných knih. Přinesli jsme výsledky průzkumů ohledně knih (co se čte ve světě a jaké knihy jsou aktuálně nejčtenější u nás). Nesmí chybět ani ukázky studentské tvorby, povídka na odreagování, zpráva ze školní akce nebo vlastní zkušenosti z praxe v knihkupectví. Nově si naši milovníci asijské kultury založili vlastní rubriku, a tak kromě zábavy přinášíme i poučení o jiných typech „počtení“, jako je např. manga.

Navíc přinášíme zajímavý rozhovor s absolventkou naší školy Annou Pešákovou, která pracuje jako vedoucí prodejny v knihkupectví Dobrovský v Brně.

Kresby Knihomolů pro nás vytvořili studenti tercie a kvarty Gymnázia Globe, za což  jim děkujeme.

Přejeme vám příjemné počtení a už nyní pracujeme na posledním čísle tohoto školního roku.

Za redakci – Neri



Obsah

Recenze knihy, nejčtenější knihy za měsíc únor, originální povídka a report ze školní akce. To všechno naleznete v tomto čísle v následujících kapitolách!

foto 2Vzestup guvernéra

The Walking Dead je zcela jistě kultovní záležitost. Kdo by neznal seriál nebo původní komiks o Zombiech, skupince přeživších a hlavní proslulé záporné postavě – Guvernérovi? Ten, kdo Živí mrtví ještě nezná, určitě brzy pozná, protože jinak jako by nežil. My fanoušci však víme, že předtím než se tato věc stala fenoménem, se sešli tři výborní kreslíři – Robert Kirkman, Tony Moore a Charlie Adlarda. Za šest dní stvořili Nový svět. Sedmý den slavili úspěch.

Tímto vstoupili do podvědomí všem, kteří tento žánr milují. Vyskytují se v televizi, zmiňovaném komiksu, počítačových hrách a nejnovějších knižních stránkách. Nový kolega Kirkmana se stal Jay Bonansing, který předtím spolupracoval s režisérem ,tatíkem zombie´ Georgem Romerem.

Prostě, Bonansing je stejně úchylný jako Kirkman. Výsledkem toho je první díl výborné knihy nazvaný Vzestup Guvernéra. Příběh se soustředí na Philipa Blakea, jeho dceru Penny, bratra Briana a přátele Nicka a Bobbyho. První setkání s živými mrtvými, znovu prožíváme jejich obavy o život, strach z budoucnosti, zmatek z okolního světa vymknutého z kloubů, i naději, že je to všechno jenom dočasný zlý sen a bude zase dobře.

Podobně jako v komiksu vyjde najevo, že nejvíce nebezpeční tvorové jsou lidé, svojí hloupostí, sobeckostí a strachem. Právě toto autor tak bravurně popisuje. Zlé lidské vlastnosti.

foto 3Mimoto sledujeme problematické vztahy mezi Philipovým bratrem Brianem. Dále zjistíme, že skupinu drží pohromadě malá Penny. Dívka nakonec skončí jako jedna z nich. Philip zešílí a pomalu se stává osinou ve skupince. Muž, který byl předtím silný, se změnil na nepříčetného člověka. Zajal a začal mučit lidi, o kterých si myslel, že můžou za dceřinu ztrátu. Málem zabil vlastního bratra. Později udělal víc horších věcí.

Vzestup Guvernéra je bezpochyby geniálním dílem. Jay Bonansinga se ukazuje jako schopný autor. Skvěle vystihuje charakteristiku a vlastnosti postav, přesně popisuje krajinu, ve které hlavní hrdinové žijí. Není moment, kde byste nejraději knihu odložili zpátky do knihovny a už se k ní nikdy nevrátili. Nudit vás určitě nebude.

Jakub

[button link=“#obsah“ color=“silver“] nahoru[/button]

Noční setkání

Měl to být večer jako každý jiný. Vracela jsem se domů z brigády nočním Brnem, procházela kolem zavřených obchodů a snažila se nevnímat chladný vítr, která si svými vtíravými doteky vynucoval mou pozornost. V myšlenkách už jsem byla hezky doma v teple. Minula jsem odbočku do jedné ze zarostlých uliček mezi rodinnými domy a ani mě nenapadlo se tím směrem podívat. To byla první chyba. Zastavila jsem se na semaforu a začala v kabelce hledat klíče. Nic nejelo a tak jsem mohla jít dál, ale to já ne. Stála jsem tam stejně osamělá, jako jsem se cítila každý den. Druhá chyba. Třetí chybou bylo, že jsem vykročila, aniž bych zvedla hlavu a rozhlédla se.

Obvykle jsem pozorná, ale tentokrát jsem se nechala ukolébat vidinou vyhřátého pokoje a vědomím, že to mám domů už jen kousek. Vzhlédla jsem teprve, když jsem uslyšela zvuk jedoucího auta. Příliš pozdě, příliš rychle. Stačila mi vteřinka, abych pochopila, že jsem v průšvihu a musím co nejrychleji uhnout z cesty. Během další vteřinky jsem zauvažovala nad tím, kterým směrem uskočit. V příští vteřině už bylo příliš pozdě na to, cokoli udělat. Ale něčí reflexy byly rychlejší.

V takové chvíli mozek prostě vypne a později si vůbec nepamatujete, jak jste se ocitli tam, kde se najednou nacházíte. Neměla jsem tušení, jak je možné, že ještě před okamžikem jsem stála před rozjetým autem a pak najednou seděla zpátky u chodníku s rozsypanou kabelkou a nějakým podivínem, který se na mě zamračeně díval. Neměla jsem slov. Nejabsurdnější bylo, že jsem měla chuť na toho kluka křičet, že mi rozsypal věci a ušpinil kabát a ptát se, zda-li není nějaký úchyl. Přitom mě nejspíš zachránil. Nikdy bych nemyslela, že jednou budu v roli slečinky zachráněné z nebezpečí. Bylo to naprosto zcestné, šílené a uboze laciné. Tím víc, že to byl téměř kluk mých snů.

Díky pouličnímu osvětlení jsem mohla alespoň na okamžik obdivovat jeho krátké světlé vlasy, hezký obličej a tmavé oblečení, které dokonale pasovalo na jeho štíhlou postavu. Pak na mě spustil nějaké výčitky v angličtině a já uvažovala nad tím, jestli nemám předstírat, že mu vůbec nerozumím. Konečně jsem se zvedla z chodníku, posbírala si věci a postavila se mu tváří v tvář, ve své plné výšce. Sahala jsem mu jen po ramena, takže to žádný velký efekt nemělo, ale cítila jsem se rozhodně lépe, než rozplácnutá na chodníku. Slušně jsem mu poděkovala za záchranu a představila se. Věnoval mi pohled horší, než by patřil špíně na botách, a mně bylo rázem jasné, že mě zachránil spíš z pocitu povinnosti než kvůli sympatiím pro mou osobu.

jsem Jace a ty by sis měla dávat zatraceně dobrý pozor na to, kam šlapeš, protože v týhle tmě se vyskytují i horší věci, než jsou nepozorní řidiči,“ sdělil mi otráveně.

Tímto náš rozhovor zřejmě skončil. Byla jsem tak rozrušená a unavená z toho náhlého dobrodružství, že mému mozku chvíli trvalo, než zpracoval všechnu tu angličtinu. A pak mou pozornost zaujalo to jméno. Jmenoval se úplně stejně jako hrdina jedné z mých nejoblíbenějších knih, arogantní a přitažlivý lovec stínů Jace, postava z knihy Město z kostí od Casandry Clare. Musela jsem během té malé nehody zešílet. Přesto jsem se dívala za tím klukem, jak odchází, a sbírala odvahu, abych na něj zavolala. Jestli to byl jen sen nebo něco podobného, stačilo by zakřičet jeho jméno a určitě by se vrátil. Jenomže, co bych mu řekla? Vytasila bych se s vyprávěním, že ho znám z knížky a vím úplně všechno o tom, kdo je a čím si prošel? Udivilo by ho, že to všechno vím anebo to byla jen náhoda a měl by mě za blázna? A především – chtěl by vědět, že je pouze něčím výmyslem? Nebylo lepší, aby si nadále myslel, že je naprosto svobodný a opravdový? Ne. Postavy z knih neožívají. Potřebovala jsem se jen pořádně vyspat, nic víc v tom nebylo.

Ještě chvíli jsem tam otálela, a když jsem se konečně odhodlala otevřít ústa, prostě někam zmizel. Lovec stínů se vrátil do stínů, kam patří. Možná jen zahnul za roh. A tak jsem tam stála, znovu úplně sama, a znovu cítila neodbytný chlad, který se mi zahryzával do tváří. Ať už jsem viděla cokoli, bylo to pryč. Obrátila jsem se a vyrazila domů, ale otázky mě neopustily ještě po mnoho dní. Skutečně se mi to jen zdálo nebo byl Jace skutečný? To už se asi nikdy nedozvím.

Neri

[button link=“#obsah“ color=“silver“] nahoru[/button]

Děti už jsou chytřejší než Budulínek

Středa 12. 2. byla ve znamení netradičního vyučování. Zatímco se některé ročníky učily finanční gramotnosti, já jsem se s dalšími třemi spolužáky vydala do pobočky knihovny Jiřího Mahena v Židenicích na Staré osadě. Naším úkolem bylo sehrát pro handicapované děti krátké divadlo s názvem Budulínku, dej mi hrášku. Jeho účelem bylo dětem ukázat a vysvětlit rozdíly mezi zdravým a nezdravým stravováním zábavnou formou. Náš Budulínek směnil hrášek za čokoládky, z čehož si děti příklad vůbec brát neměly. Však se to Budulínkovi také vymstilo a babička ho musela zachraňovat z liščí nory. A co by to bylo za pohádku bez šťastného konce? Toho se děti samozřejmě dočkaly.

Následně naše lištička ukazovala dětem obrázky potravin a ony je musely poznat a uhodnout, jestli jsou zdravé nebo nezdravé. Děti se snažily, byly šikovné a s pomocí doprovázejících dospělých většinu potravin správně zařadily, takže naše skupinka mohla odejít s příjemným pocitem z dobře odvedené práce a pochvalou od paní knihovnice.

Neri

budulínek

fotografie: M. Bartko

[button link=“#obsah“ color=“silver“] nahoru[/button]

Jak bylo na praxi

Já osobně jsem byla v knihkupectví Cesta. Není to vůbec velký obchod s knihami, je takový malý, ale útulný. Nachází se naproti kostelu sv. Jakuba, vedle květinářství a čokoládovny. Je zaměřené na křesťanskou literaturu, ale prodává i jiné typy literatury. Většinou k nám chodí postarší stálí zákazníci, ale někdy k nám zabloudí i někdo, kdo hledá antikvariát.

knihomol4Moc se mi tam líbilo a jsem moc šťastná, že tam budu trávit další dva roky. Už teď jsem se toho dozvěděla víc, než se dozvěděli mí spolužáci. Jelikož je to menší knihkupectví, mohla jsem si vyzkoušet i práci s účetnictvím a kontrolování knih, jestli nějaké nechybí.

Když jsem poslouchala ostatní, zjistila jsem, že tam jsou naprosto nespokojení. Buď jim někdo zadal knihu, která tam nebyla, nebo je kritizovala vedoucí. Já jsem nic podobného řešit nemusela, setkávala jsem se pouze s maminkami, dětmi, knězi, jeptiškami, nakladateli nebo s mojí vedoucí a rádkyní paní Trmačovou. Také jsme jednou museli vracet dvě knihy, které byly poškozené. Naštěstí se to vyřešilo rychle a mohla jsem pokračovat v normálním prodeji. Už se moc těším na další tři týdny praxe, které mě ještě čekají.

Suzy

[button link=“#obsah“ color=“silver“] nahoru[/button]