Select Page

Bdít, či nebdít, aneb Hamlet bez lebky

Bdít, či nebdít, aneb Hamlet bez lebky

V pátek 7. března jsem měla možnost navštívit představení Hamlet ve Studiu Marta. Osobně se nemohu považovat za příznivce činohry a nějakého znalce, protože můj zájem směřuje výhradně k opeře a baletu. Přesto sem tam zabloudím i na „nehudební“ představení. Už z operních inscenací JAMU jsem zvyklá, že režiséři volí takzvané alternativní způsoby vyjádření děje, přesto mě to nejednou nemile překvapí, když se s tím znovu setkám.

Pokud v dnešní době chcete inscenovat Shakespeara, stojíte před obtížným rozhodnutím: hrát ho klasicky s překladem, který věrně kopíruje autorův styl, a v dobových kostýmech, nebo udělat moderní inscenaci, nový překlad s výrazy, o kterých neměl Shakespeare ani potuchy, a posunout děj do úplně jiného období? Fungují oba dva způsoby, pokud se ale udělají dobře. Můžete být nadšení z klasické verze i kousat se hroznou nudou. Můžete si rvát vlasy nad příšernou nesmyslnou moderní inscenací, nebo jen pokyvovat hlavou, že to má skvělou myšlenku.

V dnešní době vládnou pokusy o předělávání původních her, oper a baletů do nových vyjádření. Osobně to nemám ráda. Málokdy se totiž stane, že režisér zachová tu svou myšlenku až do konce představení, a diváka tak mnohdy dostane do svízelné situace, kdy „prostě nechápe“. Nemám ráda inscenace, u kterých bych potřebovala další výklad, abych pochopila, o co tam vlastně jde.

Studio Marta zvolilo něco mezi klasickou a moderní inscenací. Fungovalo to? Obávám se, že ne. Joskův překlad nepatří mezi mé oblíbené a režisérka Jolana Kubíková ho upravila tak, že se v něm objevují vulgarismy, chvíli se tváří jako klasické shakespearovské drama, a pak z ničeho nic spadne do úplně jiného způsobu vyjadřování. Měla jsem z toho pocit, jako bych sledovala dvě naprosto rozdílná představení, která se bez varování střídala. Ke konci už jsem přestala počítat, kolikrát si Hamlet postěžoval, že jeho stýc-otec Claudius „zkurvil“ jeho matku (chudák Shakespeare!!!).

Stále víc se mi potvrzuje, že snaha být za každou cenu „jiný“ a „šokující“, může vyvolat nepříznivý ohlas. Nepochopila jsem, do jaké doby režisérka inscenaci vlastně zařadila. Kostýmy sice měly snahu o historický vzhled, ale psací stroj, hrobníkovo rádio a kočárek z minulého století z toho dělaly historický guláš. Opravte mě, ale není dneska tendence „narvat“ do představení co nejvíc sprostých slov a sexu, aby to bylo IN? Je to opravdu tak nutné? Myslí si režiséři, že bez toho by se diváci nudili a byli o něco ochuzení? Možná mladé publikum to nadchne, ale starší diváci, kterých je v divadlech pořád většina, to třeba nepřijmou! Jak bude Shakespeare vypadat za 50 let, pokud to takhle půjde dál? Nebude pak lepší raději napsat novou hru, než hrát tu stovky let starou nudnou vykopávku?

Co se vám vybaví, když se řekne Shakespearův Hamlet? Někomu možná hromada mrtvol, hrobníci, Dánsko, ale bezpochyby to bude ono Hamletovo slavné „Být, či nebýt? Toť otázka.“ s lebkou v ruce. Protože jsem v noci na pátek špatně spala, už dopoledne jsem to vtipně přeměnila na „bdít, či nebdít?“ v obavě, zda tam večer neusnu. Jsou bohužel i taková představení, kterým by to prospělo… Celou dobu jsem čekala, kdy tato scéna konečně přijde. Možná jsem opravdu na chvíli usnula, protože tam NEBYLA! Zřejmě jako kompenzace toho se na scéně pohřbu Ofélie objevil trapný hrobník Zak s rádiem, který jako by utekl někde od popelářů. Ze smutné události se díky tomu stala zbytečná fraška. A takových zcela nepochopitelných vsuvek do děje byste našli víc. Pěvecké party na mikrofon bohužel nebyly dobře nazvučené a nešlo zpěvákům rozumět. Jako vrchol trapnosti zakončil představení příchod krále Fortinbrase s mikrofonem v ruce a s písní na rtech…

Kdyby se zvolil normální překlad a aspoň trochu normální režie, považovala bych to za velmi povedené představení. Herecky, především v hlavních rolích, totiž nemám téměř co vytknout! Vyzdvihnout musím především Vojtěcha Říhu za roli Hamleta a Zbyška Humpolce za Claudia. Těm jste jejich pocity věřili, nenapadlo mě přemýšlet v jejich případě nad „hercem“, ale nad samotnou postavou. Jakub Rek coby Horatio se jim svým výkonem dobře vyrovnal. Jan Řezníček ve své trojroli Polonius/Hrobník/Fortinbras už mě tolik nepřesvědčil o skutečném prožití své role. Měla jsem chvílemi pocit, jako by ho vytrhli z úplně jiného představení. Ženské role se bohužel svým mužským soupeřům nevyrovnaly. Co zamrzelo, byl chór, který v podobě jakýchsi lític, duší, stráží… (představit si pod ním můžete asi cokoli) byl namluvený na mikrofony. Herečky však neměly přesné nástupy a svůj text říkaly každá jiným tempem. Místo srozumitelného textu tak vznikl jakýsi šum, kdy jste museli dávat pozor, abyste aspoň něco pochytili.

Mám z tohoto představení rozporuplné pocity. Nemohla jsem se ubránit názoru, že sedím na úplně jiné hře, než jakou napsal Shakespeare. Možná za to může moje „nezkušenost“ s činoherními představeními, možná jsem příliš velkým příznivcem klasických inscenací… Plně souhlasím s pravidlem, že o umění není radno diskutovat, protože se každému líbí něco jiného. Dříve, než byste odsoudili mé názory, přijměte pozvání a běžte se na představení podívat!

About The Author

Dana Šimková

Vystudovala Střední školu pro knihkupce a nakladatelské pracovníky, o.p.s. (dnešní Střední školu KNIH) a bakalářské studium na Masarykově univerzitě v oboru Klasická filologie. Již několik let je šéfeditorkou portálu Opera Dream (www.operadream.com), který se zaměřuje na recenze operních a baletních představení, rozhovory s umělci a lektorské úvody k přímým přenosům z Metropolitní opery. Už od malička se věnuje vlastní literární tvorbě, zajímá se o události spojené s potopením Titaniku, miluje cyklistiku a zpěv.