Select Page

Parodie na Médeiu, aneb Kde jsou děti?

Parodie na Médeiu, aneb Kde jsou děti?

Dlouho se mi nestalo, že bych váhala nad tím, co napsat do recenze. Představení Médeia z pátku 6. června v Divadle na Orlí mi tyto pocity připomnělo.

Už jednou jsem při návštěvě činoherního představení narazila na výkony studentů JAMU a zvažovala jsem, že podruhé už nejspíš nebudu mít odvahu něco dalšího vyzkoušet. Eurípidovu hru Médeia mám moc ráda a baví mě sledovat její proměny v průběhu dějin (například operní verze od Charpentiera, Mayra, Cherubiniho a dalších). Bylo mi jasné, že studenti JAMU nesáhnou po klasické verzi a určitě budou děj posouvat do jiného místa a času. Před mnoha lety jsem viděla moderně zpracovanou Oresteiu (Studio Dialog), dodnes na ni s nadšením vzpomínám, a Krále Oidipa (HaDivadlo). Mělo to hlavu a patu a pořád jste chápali, o co v ději právě jde.

Při vstupu do hlediště v Divadle na Orlí jste si mohli všimnout zásadní změny. V místech, kde jsou běžně postavené řady židlí pro diváky, stálo napříč dlouhé molo, které navazovalo na zvednuté jeviště. Diváci seděli po stranách místnosti. Program k představení hlásal hned pod názvem „Fyzické divadlo“ a já už se toho předem děsila, ještě ani nezačali hrát. Co následovalo, přesně odpovídalo mé obavě… Chvílemi jsem měla pocit, že vůbec nevím, na jakém představení sedím. Vše bylo založené především na „padoucnicovém“ pohybu, tanci, výkřicích a zmateném běhání a z původního textu hry se „dochovalo“ jen několik vět, které na sebe téměř ani nenavazovaly a úplně nesmyslně se opakovaly jako kolovrátek.

Značně nevěrohodná mi připadala už ústřední dvojice Médeia (doc. Mgr. Hana Halberstadt) věkově značně převyšující svého milence a otce jejích dětí Iásona (Adama Mašuru), příliš zdeformovaná, navíc s mým podezřením na drogovou závislost, postava Kreónta (David Janoušek) nestihla snad vystřízlivět ani jako mrtvola. Skoro se až člověk diví, kde přišel ke krásné dceři Glauké (Eva Baláková), která však svým výkonem nevyjádřila naprosto nic. Neviděla jsem žádné emoce, dvakrát se objevila na molu, své závěrečné vystoupení zakončila šíleným otáčením se kolem své osy a smrtí (režisér opomněl, že po značné fyzické námaze bude mrtvola ještě několik minut „funět“). Chůva (Kristýna Hulcová) nejspíš svůj výkon splatila krví, neboť se v závěrečných částech hry už neobjevila a potkala jsem ji pak před divadlem, kdy se vracela dovnitř kulhající a se zavázanou nohou. Ženský chór, který s původním chórem řeckého dramatu neměl nic společného, svým pohybem nejspíš naznačoval děj, ale potřebovala bych k tomu rozsáhlý komentář, abych pochopila, o co tam vlastně šlo.

Myslím, že jsem objevila Ameriku!!! No dobře, tak ne Ameriku, ale k tak významnému činu bych s hrdostí přirovnala svá pozorování. Přišla jsem na kloub představením pořádaným studenty JAMU. Oni nás diváky totiž zkouší! Nevím, jestli jste si toho někdy všimli, ale pokaždé, když hrají nějakou dost známou věc (Hamleta, Médeiu…), vynechají jeden zásadní prvek (lebka s „Být, či nebýt“ v Hamletovi, děti v Médei). Pořád mi bylo podezřelé, proč v obsazení nemohu najít Iásonovy děti, které mají v ději docela důležitý význam. Ony tam totiž vůbec nebyly! S napětím jsem očekávala, koho to vlastně bude Médeia vraždit… Už na začátku představení Zeus (dost brzo na Deus ex machina) přinesl obrovskou stříbrnou kouli, kterou zavěsil nad molo, a šel se usadit na Olymp. Tuto kouli Médeia na konci hry rozřezala nožem a vyletěly z ní jakési černé papírky. Když parodie, tak parodie – mohli jste si domů odnést hrst „vnitřností“ antických dětí! Jestli v tom hledáte nějakou logickou pointu, přeji vám hodně trpělivosti!

Je alespoň jedna věc, kterou bych mohla na představení pochválit – hudební doprovod v podání Percussion Ensemble JAMU. Tím se však dostávám do jiné katedry této školy, která mě dosud ničím výrazně nezklamala.

Tak nevím… Když jsem sledovala výkony/nevýkony studentů a jejich profesorky a jen kroutila hlavou nad nesmyslem, který zplodil režisér Marek Mokoš, vážně jsem se zamyslela nad tím, co se vlastně dnes ve školách, z nichž mají vyjít prvotřídní herci vhodní pro Zlatou kapličku, učí. Úcta k po staletí uznávaným a hraným dramatům to rozhodně není. Když pak se vyrojí skupina režisérů, kteří budou tvořit jen tyto šílené parodie, budou na to vůbec lidé chodit? Nestane se brzy činohra ještě méně navštěvovaná, než opera nebo balet? Mám obavu, že lidé, kteří mají v rukou dotace pro kulturu, při zhlédnutí něčeho podobného začnou váhat a jejich štědrost se výrazně sníží. Na závěr jen poslední otázka – „Co tohle představení komu dalo?“

About The Author

Dana Šimková

Vystudovala Střední školu pro knihkupce a nakladatelské pracovníky, o.p.s. (dnešní Střední školu KNIH) a bakalářské studium na Masarykově univerzitě v oboru Klasická filologie. Již několik let je šéfeditorkou portálu Opera Dream (www.operadream.com), který se zaměřuje na recenze operních a baletních představení, rozhovory s umělci a lektorské úvody k přímým přenosům z Metropolitní opery. Už od malička se věnuje vlastní literární tvorbě, zajímá se o události spojené s potopením Titaniku, miluje cyklistiku a zpěv.