Select Page

John na konci umře

John na konci umře

Jsou tři hodiny ráno. Zrovna jsem dočetla knihu John na konci umře. Rozžínám lampičku a snažím se usnout. Nedaří se. Stále přemýšlím nad podivným duchovitým přízrakem seskládaným z kusů ulovené zvěřiny, nad stínovými lidmi, nad hejnem brouků bez nohou a křídel zabodávajících se do kůže jako vývrtka, kteří zabydleni v lidském těle nechávají si říkat pytel sraček.

Přemýšlím nad úsekem z knihy, kdy víme, jak nám sám titul říká, že John na konci umře a zcela jistě víme, že John na základě prologu, jenž je výtržkem z časové linie knihy odehrávající se až po dění právě přítomném, teď umřít nemůže. A i přesto, že s Davidem právě mluví – ovšem zprávami přicházejícími z minulosti – John před pár chvílemi umřel.

Je to trošku zmatené, co? Tak to vezmeme hezky popořádku. Knihu napsal Jason Pargin pod pseudonymem David Wong, což je hlavní postava knihy, vydané v roce 2009 nakladatelstvím Thomas Dune Books pod názvem John Dies at the End. U nás vydaným nakladatelstvím JOTA o čtyři roky později. Kniha je  Parginsnovým prvním románem. Navazuje na něj pokračování nazvané Tahle kniha je plná pavouků (This book is Full of spiders).

Jak jsem již napsala hlavním hrdinou je David Wong. Ten vypráví příběh svého života novináři Arniemu Blondestonemu. Postarší, klidný a lehce skeptický chlap, co mu ten jeho příběh moc nežere, ačkoliv se i přesto o něj podivně zajímá. Davidovým nejlepším přítelem je John. John je živel. Do všeho míří po hlavě, vyhledává stále nebezpečnější zážitky, aby tak okořenil svůj roztěkaný život dávkou adrenalinu. Zatímco David se pouze snaží přežít, žít standardní život většiny lidské populace. Vše se komplikuje, jakmile se do hry dostane sójovka, droga, sračka, jak by nejspíše řekl David, co vám nastartuje mozek a vnímání na plný obrátky. Najednou dokážete poznat, co si lidé myslí z pohledu na jejich tvář, z jaké země je vyrobená kulka prosvištivší vaším hrudníkem a hlavně vidíte ty podivný věci, co se kolem dějí, ale nikdo jiný je vidět nemůže…

Děj knihy je plynulý, a ačkoliv působí nahodile a neplánovaně, všechny skutečnosti, všechny nedostatky jsou nakonec promyšlené, vypointované. Detaily, co se na počátku zdály nedůležité, později mohou složit mozaiku podivně zakrouceného děje a ukázat nový zvrat. Anebo ne. V tom je lehkost příběhu. Nenutí nás žasnout nad geniálními smyčkami a zákruty dějových linií, plyne a při tom lechtá, popichuje, navnazuje náš mozek. Vyzývá k boji naši obrazotvornost. Autor do příběhu vnáší vskutku originální pohledy a situace, ať už jsou použity k parodování a shození všech hororových klišé či naopak k vytvoření děsivé atmosféry.

Musím přiznat pár okamžiků z knihy, pár výjevů si našlo cestu do mé hlavy, jako brouci se mi zavrtaly do podvědomí a teď mě nutí jako malou holku chodit do kuchyně s lampičkou (ačkoliv nic si nenalhávejme, to dělám už od sedmi let). Ano, kniha je proklamována jako směsice děsivosti a vtipu zároveň. Já mohu pouze přitakat. Kniha je plná humoru pracujícího převážně s ironií a absurditou a občas, je-li děj příliš vážný, dovolí si ho autor shodit nějakým tím vulgarismem, ovšem občas se tak pohybuje na hraně, kdy se zdá, že kvalita vtipu pomalu klesá o stupínek dolů směrem k buranství, jindy se zas trefí přímo do černého.

Taky nadpoužívání slova penis se mi zdá dosti přehnané. Možná jsem jenom příliš prudérní, ovšem ve chvíli, kdy John a David jakožto odborníci na nadpřirozeno přicházejí do jednoho domu odhalit záhadu krvavé skvrny objevující se na koberci a zjistí problém v dávno mrtvém muži, jenž si ho skřípl do pasti na krtky, kterou se snažil nastavit, v hlavě mi probleskne jediné zvolání: „Ale no ták“ a s povzdechem mlasknu nad knihou jako matka nad dítětem, co vytrvale píše ve slově plýtvat měkké i. Autor by mohl vymyslet něco trochu originálnějšího. Chápu, že z tohoto pohledu to vypadá jako dosti neotřelý nápad, ovšem z kontextu celé knihy je to motiv dosti se opakující. I indián, mající šípem prostřelený močový měchýř, byl by pro mě v tento okamžik zajímavější. A přesto, že všeho moc škodí, nechci tím útočit na autorův osobitý styl. Kniha je zajímavá právě tím, že je dnešní, využívá popkulturních narážek a odkazů, nebojí se kontroverzních témat, je vulgární, je cynická, je zkrátka mladá. A je zde pro všechny, kdo se nebojí si ji přečíst.

Mimochodem, kdo na konci umře?

Zakoupit knihu na eshopu nakladatelství Jota

About The Author

Kateřina Krátká

Přemýšlím, jestli bydlím na severním nebo na jižním pólu. Na jižním, páč mi sousedská kolonie tučňáků neustále krade Měsíční sušenky. Zmetci malí. Ve volných chvílích jen tak přemýšlím a vytvářím si předsudky o jiných lidech, chodím v nekonečnu, pěstuji mořské hvězdice závislé na čokoládě, nebo se prostě jen dívám na televizi. Můj nejoblíbenější dinosaurus je Spinosaurus, popsala bych se jako surrealismus a umím uvázat katovskou smyčku. A to je asi tak vše, co vím nebo umím a jestli se z toho nezblázním, tak určitě přežiju.