Select Page

Chytlavý název knihy a opravdu hodně příběhů

Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku – Giles Milton

Autor v této knize uvádí 50 těch nejbizarnějších historických „perliček“. Budete se podivovat nad příběhy, které se čtou jako fikce, a přitom jsou zcela pravdivé. Přečtěte si o Hiróovi Onodovi, japonském vojákovi, pro nějž druhá světová válka skončila až v roce 1974, o tom, jak Agatha Christie v roce 1926 na jedenáct dní záhadně zmizela, o Mallorym, který možná jako první člověk zdolal Mount Everest, nebo o tom, kdo doopravdy zabil Rasputina. Fascinující poznámky z historie pod čarou, jak Milton svou knihu v originále nazývá, jsou perfektně podloženy autorovým výzkumem. Partička špionů, darebáků, lidojedů, dobrodruhů a otroků, která se na těchto stránkách sešla, zahrnuje dvacet století na šesti světadílech. Kniha vrhá světlo na některé z nejvykřičenějších dějin a jejich nejokázalejší a nejbarvitější postavy — zvířata nevyjímaje.

Zase jsem se rozhodl změnit žánr a tentokrát volba padla na literaturu faktu. Tak jsem hledal a hledal, až jsem narazil na toto dílo. Upoutalo mě svým, myslím, chytlavým názvem a i obálka knihy je taková zapamatovatelná, zábavná, je jednoduchá, ale člověka přesto zaujme. Následně jsem si přečetl obsah díla a řekl jsem si, že mám tedy vybráno. A jak jsem byl s výběrem četby spokojen? Jednou a dost. Na delší dobu určitě. To je má odpověď.

Čtenář se z knihy dozví hodně více či méně zajímavých informací z historie, a to je určitě prima. Ostatně je to vlastně i jeden z důvodů, proč tuhle knihu vůbec číst. Nechci tvrdit, že bych se při čtení jednotlivých příběhů vyloženě nudil, ale nějaká velká zábava se nekonala. Rozhodně jsem nehltal stránku za stránku a neměl ten úchvatný pocit ze čtení, který by mě doslova a do písmene pohltil.

Tento titul jsem prostě jen přečetl a po jeho dočtení jsem na něj, až kromě této recenze, ihned nadobro zapomněl. Jak jsem psal, že příběhy jsou zajímavé, tak to neplatilo u všech. Některé mi prostě zajímavé nepřišly a vlastně ani u jednoho jsem si neříkal „wow“, no teda, páni, tak tohle jsem nečekal atd. Víceméně mám ten pocit, že bych informace z těchto příběhů krásně mohl použít, pokud bych chtěl dělat před někým chytrého. Nemyslím si však, že bych každého oslnil třeba tím, že vím o nějakém Mallorym, který byl možná první na Mount Everestu a mnohé by nezaujalo ani jedenáctidenní zmizení Agathy Christie, byť tento příběh jinak zrovna patří mezi ty, které se mi líbily nejvíce. Samotné příběhy se pak čtou velice snadno a rychle, a to hlavně díky jejich velice krátkému rozsahu. Velice krátce si také užijete danou postavu, jelikož za moment se už vypráví o něčem a o někom jiném. To však vůbec nevadí. V tomhle díle nejsou postavy určené pro nějaké hlubší navázání vztahu se čtenářem a ani by to snad dost dobře nešlo. Jazyk v textu použitý je jinak takový obecný, prostý, úderný a naprosto se sem hodí. V díle pak nečekejte ani nějaké odchylky od hlavních příběhů, ani složité zápletky. Text je jednoduše krásně přehledný. Přečtený ho pak máte raz dva. Kniha má totiž jen 183 stran a klidně by mohla být doplněna o ilustrace. Já bych se jim třeba vůbec nebránil, a ani fotografie by nemusely být špatné.

Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku je kniha přečtená raz dva. Obsahuje plno zajímavých příběhů z historie, ale na zadek si z nich rozhodně nesednete. Kniha prostě nenabízí takovou tu radost ze čtení, tedy jestli víte, co tím mám vlastně na mysli. Každopádně skvěle funguje jako výplňová kniha a stejně tak i jako kniha k rychlému přečtení. Já jí proto uděluji 60 %.

 

About The Author

Martin Klíma

Můj osobní názor na čtení knih je takový, že beru knihy jako nový další svět. Svět který objevujeme, ale někteří z nás se do něj i velice rádi vracejí. Jako první mě doslova a do písmene uchvátilo dílo Petr a Lucie od Romaina Rollanda. Po jeho přečtení jsem začal opravdu každý den číst. Momentálně jsem se zamiloval do severských detektivek. Z nich mám nejradši ty od Larse Keplera, Stiega Larssona, Henninga Mankella či Karin Fossumové. Z děl od českých autorů mám velmi rád tituly Sněžím od Pavla Kohouta a Tichou poštu od Jiřího Stránského.