Select Page

Minulost jen tak nezmizí

Sacha Batthyany – A co to má co dělat se mnou?

Zločin v březnu roku 1945. Příběh mojí rodiny.

 

Novinář Sacha Batthyany, potomek maďarského šlechtického rodu, zjistí, že jeho prateta byla zapletena do hrůzného nacistického zločinu.

V březnu roku 1945 hraběnka Margit Thyssen-Batthyanová uspořádala večírek v rakouském městečku Rechnitz. Okolo půlnoci někteří hosté opustili zámek a zastřelili sto osmdesát Židů, kteří zde vykonávali otrockou práci. Co se tehdy přesně stalo, je dodnes zahaleno tajemstvím. Margit po zbytek života mlčela, těla obětí nebyla nikdy nalezena a očití svědci záhadně zemřeli.

Při rozplétání zločinu narazí Sacha na dávná rodinná traumata. Pátrání po rodinné historii ho zavede do předválečného Maďarska, poválečného Rakouska a současného Švýcarska, do sibiřských gulagů, do jihoamerického obýváků ženy, která přežila Osvětim a také na gauč psychoanalytika kouřícího dýmku. Na své cestě odhalí tajemství, jenž změní jeho pohled na rodinu i na sebe samého. Definují předchozí generace náš život? Jsme my všichni děti války? Je holokaust dávnou historií? Autorova kniha je psychologickým portrétem současné generace a neobvyklou rodinnou kronikou, která na příbězích dvou rodin zpřítomňuje dějiny střední Evropy.

Skvělá a zajímavá prvotina autora je plná bolestivých vzpomínek na válku i dobu po ní. Traumata jsou v knize jasně patrná, a i když se skrývají, tak mnozí stále nevědí, jak se s nimi vyrovnat. Batthyany si v příběhu odpovídá na celou řadu otázek. Kupříkladu proč se stále cítí ve Švýcarsku jako cizinec, i když se tam narodil, nebo proč má pocit, že za sebou nic nezanechává. Bloudí, tápe, na nic si nehraje a místy je až krutě upřímný. Tato kniha je vlastně z části i takový existenciální román, ale to vůbec nevadí. Je to i knížka o odvaze pohlédnout do zrcadla a přiznat si, že v něm neuvidíme jen to lichotivé. Celým příběhem pak tak nějak zvláštně rezonuje blízkost a vzdálenost postav. Ty k sobě mají blízko a zároveň i mnohdy velice daleko a je zajímavé to číst. Velice kladně hodnotím i postupné cestování v příběhu, všechna místa jsou zde vykreslena věrohodně a čtivě. Součástí knihy jsou i vyňaté přepracované výňatky z textů dvou žen. Konkrétně se jedná o texty autorovy babičky Maritty a její kamarádky Agnes. Byť jsou tyto texty nesmírně zajímavé, tak tím nejzajímavějším rozhodně nejsou. Nejzajímavějším je dopad osudů na rodiny s válečnou a poválečnou historií. Do kdy na nich bude ležet stín těchto událostí? Jak dlouho je případně budou popírat, jak je vlastně mají přijmout atd. Hodně silná pasáž je i ta, kdy si sám autor odpovídá na otázku, zda by dokázal ukrývat Židy. Odpověděl si, že by to nedokázal. I když se to nezdá, tak v knize najdeme i střípky naděje. Ta tu místy trochu prosvítá například tím, že když se odvážně podívám minulosti zpříma do očí, pomůže to mně i mým blízkým.

Tíha minulosti, propojování období, morální dilemata, onen masakr, to vše dělá ze čtení této knihy nevšední zážitek. Čeká vás tak 256 stránek hlubokých myšlenek, které já hodnotím 85 %.  A jaká byla moje hlavní myšlenka po přečtení knihy? Minulost jen tak nezmizí a jen tak lehce se jí nezbavíme.

 

About The Author

Martin Klíma

Můj osobní názor na čtení knih je takový, že beru knihy jako nový další svět. Svět který objevujeme, ale někteří z nás se do něj i velice rádi vracejí. Jako první mě doslova a do písmene uchvátilo dílo Petr a Lucie od Romaina Rollanda. Po jeho přečtení jsem začal opravdu každý den číst. Momentálně jsem se zamiloval do severských detektivek. Z nich mám nejradši ty od Larse Keplera, Stiega Larssona, Henninga Mankella či Karin Fossumové. Z děl od českých autorů mám velmi rád tituly Sněžím od Pavla Kohouta a Tichou poštu od Jiřího Stránského.