Select Page

Vítejte v blázinci…

Asylum: ústav pro duševně choré – Madeleine Rouxová

Kniha Asylum byla v mém seznamu knih, které si chci přečíst, už hodně dlouhou dobu, a když jsem pátrala ve školní knihovně po mém recenzním kousku a zahlédla ji, moje volba byla jasná. Avšak po přečtení si tak nějak říkám, jestli to nebyla chyba.
Kniha slibuje napínavý, hororový příběh z prostředí psychiatrické léčebny doprovázený dech beroucími fotografiemi.

Hlavní hrdina Dan se rozhodl, že na prázdniny pojede na letní školu New Hampshire College. Těší se tam, protože je zapálený pro dějepis a vědní obory a je to skvělá příležitost. Avšak při příjezdu na něj budova začala působit nějak zvláštně a fakt, že je to bývalá psychiatrická léčebna, tomu moc nepomáhalo. Ve škole se seznámí s Jordanem a Abby, se kterými utvoří nerozlučnou trojku, a s Felixem – jeho novým spolubydlícím. Celá Danova cesta za dobrodružstvím a pátráním po stopách minulosti blázince však začne, když nalezne v šuplíku fotografii bývalého majitele. Felix ho navede na nápad zajít do suterénu, do kterého je sice vstup zakázán, ale to mu nijak nebrání v tom, aby se tam šel podívat. Společně s jeho přáteli tam nalezne dost zvláštní věci a fotografie. Poté se kolem Dana začnou dít hodně divné věci, které si nedokáže vysvětlit a začne si myslet, že se zbláznil.. a nebo je to snad tím místem?

Kniha jako taková je napsána dost jednoduchým stylem. Je napsaná hlavně pro puberťáky, a i když je zezadu napsáno, že jde o knihu pro čtenáře od šestnácti let, což je skupina, do které zapadám, přišlo mi, že je kniha vhodná spíše ještě pro mladší čtenáře, anebo jsem já osobně zvyklá na trošku jinou literaturu. Nepřišla mi však tak děsivá, jak slibuje. Kniha je doprovázena starými fotografiemi, které sice byly místy mrazivé, ale vůbec neměly nějakou spojitost s příběhem.
Kniha je rozdělena na krátké kapitoly a je psána docela velkými písmeny, takže když se člověk začte, čte se opravdu hodně rychle. Co se týče přebalu a celkově grafického zpracování knihy, působí na mě strašidelně a možná i díky tomu jsem po této knize sáhla, protože hororové knihy mám ráda. Jak už jsem psala – autorka knihu napsala dost jednoduše, takže žádné hluboké myšlenky, nebo složité věty, nad kterými budete muset přemýšlet, zde opravdu nehledejte. Myslím si, že autorka mohla tento nápad pojmout trošku jinak a lépe. Ale fakt, že hlavní hrdinové mají stejný věk jak já, mě docela zaráží, protože způsob vyjadřování a chování mi přišel odpovídající spíše žákům základní školy. Kniha je také psána z pohledu 3. osoby, což mi osobně moc nevyhovuje.

Abych byla úplně upřímná, byla pro mě kniha nezáživná. Asi jsem si vybrala knihu, na kterou jsem už stará, nebo jsem od ní měla velké očekávání, ale místy jsem se do čtení musela opravdu nutit a jediné, co mi přišlo tak nějak zajímavé, bylo posledních asi 100 stran, kde se konečně začalo dít něco trochu záživného. Ale když to vezmu jako celek, přišla mi kniha jako horší průměr. Příběh nebyl nejhorší, najde si i svoje klady, ale ani to nebylo něco, z čeho bych byla nadšená. V knize se ještě nachází několik pasáží a scén, které vůbec nedávají smysl a čtenář si pak může i říkat, jestli si náhodou nedělá autorka legraci.

Podtrženo sečteno – knihu bych doporučila mladším čtenářům, kteří se chtějí trošku bát a chtějí si přečíst knihu, u které nemusí moc přemýšlet. Ale na ty starší to asi moc dojem neudělá. Já osobně knihu hodnotím jako horší průměr a takovou oddechovku, protože slibuje hororový příběh, ale i když se bojím úplně snad u všeho, tato kniha u mě nic nezanechala a to já od takové knihy prostě očekávám opak.

 

About The Author

Aneta Matyáštíková

Jmenuji se Aneta a je mi 17 let. Ke knihám jsem byla vedena už od mala, ale nejvíce jsem jim podlehla asi, když mi bylo 13 let. Je to pro mě takový jiný svět a útěk od reality. Můj nejoblíbenější žánr je fantasy, ale něco si dokážu najít snad úplně ve všem.