Select Page

Vzpomínejme a už nikdy nezažijme

Naděje umírá poslední – Halina Birenbaum

Tak jsem se rozhodl dát si na chvíli pohov od všech těch detektivek a sáhl jsem po jiném žánru. Konkrétně po knize plné historie, literatury faktu a autobiografie. Nakonec jsem se i zde dočkal, stejně jako u detektivek, pořádného napětí, ale v trošku jiném směru.

Kniha vypráví o osudu autorky, která měla v okamžiku propuknutí druhé světové války 10 let a byla žákyní jedné varšavské obecní školy. V září roku 1939 se museli s matkou a bratry přestěhovat do ghetta, kde žili až do vypuknutí povstání. Nějakou dobu přežívali v bunkru a pak byli převezeni do koncentračního tábora Majdanek. Autorka pak dále prošla tábory Osvětim a Ravensbruck. Osvobození se dočkala teprve v táboře Neustadt-Glewe. Většina jejich nejbližších se konce války nedočkala. Autorka ve svém díle popise tehdejší život v ghettu a koncentračních táborech ze svého pohledu. Na knihu navazuje krátký deník napsaný v roce 1986, jenž popisuje dojmy z návštěvy míst, kde autorka strávila dětství a nejhorší chvíle svého života.

Nedávno jsem měl takový rozhovor o knihách a padla i otázka, co čtu a o čem to je. Zrovna jsem četl tuto knihu a tak jsem řekl, o čem je. Načež se mi dostalo překvapivé odpovědi. Konkrétně, že autoři této literatury z období války to mají rozhodně lehčí než jiní autoři. Tedy alespoň co se autobiografie týče. S tímto tvrzením rozhodně nesouhlasím. Vždyť to je jako by dotyčný řekl, že vždy lepší oběd uvaří vyučený kuchař s praxí než mladíček chodící ještě na základní školu. Vše prostě zobecňovat nelze a ani by se nemělo.  Předpoklad přece není vše, stejně přeci oni autoři takovýchto autobiografií musí psát záživně, byť prožili leckdy opravdové hrůzy. Nemluvě o mnohdy bolestném vzpomínání na nepěknou minulost, jež mají za sebou. Teď už se však věnujme knize.

Rozsahově je dílo kratšího ražení (255 stran), ale vše vám vynahradí příběh v něm se skrývající. Je to jeden z těch mnoha příběhů, co by se měl vyprávět a neměl by být zapomenut, avšak už nikdy by se neměl prožít.  Ostatně vše kolem války by se nemělo zapomenout, naopak by se mělo mnohdy připomínat jako velice smutné memento naší historie, ale v žádném případě by se nic podobného už nemělo opakovat. O tom, jaká je v tomto směru situace, bychom mohli vést sáhodlouhé debaty, ale to není účelem této recenze. Jejím účelem je vám představit napínavý příběh s postavami ve velice širokém spektru chování. Od největších ubožáků, kteří si jen tak pro nic za nic užívají střílení a kopání do lidí, přes příběhy lidí srdceryvně se peroucích s nepřízní osudu a těžkého žití, až po lidské hrdiny například pašující jídlo pro druhé. Díky hlavní hrdince jste rychle vtaženi do děje a až do konce se nenudíte. Se samotnou autorkou pak nesmírně sympatizujete a přejete jí brzký šťastný konec jejího utrpení. Velice kvalitně hodnotím i samotný závěr knihy. Líbil se mi návrat spisovatelky do míst, ve kterých prožila nesčetná muka, a popis jejich emocí, když si znovu procházela ony koncentrační tábory a vyprávěla lidem, co tu zažila.

Tuhle knihu rozhodně doporučuji. Máte ji docela rychle přečtenou a má skvělý, ale dost smutný a napínavý příběh. Doporučuji ji také pro uvědomění, jak moc je cenný lidský život a jak my lidé dokážeme být krutí i empatičtí. Knihu hodnotím 100 %. Snad nás nic takového, co paní Birenbaumovou, nepotká.

 

 

About The Author

Martin Klíma

Můj osobní názor na čtení knih je takový, že beru knihy jako nový další svět. Svět který objevujeme, ale někteří z nás se do něj i velice rádi vracejí. Jako první mě doslova a do písmene uchvátilo dílo Petr a Lucie od Romaina Rollanda. Po jeho přečtení jsem začal opravdu každý den číst. Momentálně jsem se zamiloval do severských detektivek. Z nich mám nejradši ty od Larse Keplera, Stiega Larssona, Henninga Mankella či Karin Fossumové. Z děl od českých autorů mám velmi rád tituly Sněžím od Pavla Kohouta a Tichou poštu od Jiřího Stránského.