Select Page

Čtenář jako metafora

Cestovatel, věž a červ – Alberto Manguel

Byť už nemusím, tak přesto si rád přečtu i nějakou odbornou populárně naučnou literaturu.  V takové chvíli vždy rád sáhnu po autorovi s příjmením Manguel. Co si pro nás přichystal tentokrát v knize Cestovatel, věž a červ?

Knihu světa čteme v různých rolích. Můžeme být cestovateli, kteří putují stránkami na cestě k osvícení. Můžeme být samotáři a čtením se uzavírat do své slonovinové věže. Nebo můžeme knihy hltat jako knihomolové, nevnímat jejich moudrost a jen se cpát nespočetnými slovy. Manguel se ve své poslední knize elegantně a s mimořádným záběrem zabývá řetězcem metafor, které v průběhu čtyř tisíciletí zobrazovaly čtenáře a jejich vztah k textu světa. Na příkladu známých postav jako je knihami poblouzněný Don Quijote, princ Hamlet, jehož úplně ochromilo studium, nebo Emma Bovaryová, která si příběhy z knih plete se životem, autor ukazuje, jakým způsobem se v literárních postavách a jejich interpretacích odrážejí proměnlivé postoje ke čtenářům a čtení i jisté opakující se představy o úloze intelektuála.

Hodně lidí s odbornou literaturou bojuje, a přitom ani nemají důvod. Mnohdy ji zavrhnou jen proto, že si jí dost užili z dob studia. To, že mohou číst třeba o autech, když je baví, už pak jaksi opomíjejí. Mě baví čtení, literatura obecně, tak proč se na tohle téma nepodívat i z jiného úhlu pohledu?

Líbí se mi, že autor v této knize kritizuje zápornost metafor, které si čtenář vytváří, a naopak hledá jejich kladná vyznění. Samotného čtenářství se pak zastává velice zapáleně a vášnivě. Dále se snaží odpovědět, která metafora nejlépe vystihuje to samotné čtenářství. Jsou si čtenáři se svými postavami podobní? Raději s nimi putují do neznámých krajin, a nebo navštíví ty staré známé kraje. Jsou čtenáři samotáři či raději vyhledávají společnost? Je kniha něco jako telefonní budka, kam čtenář přichází, aby se na dálku setkal s druhým člověkem, který mu chce něco podstatného sdělit? I na tyto otázky se snaží Manguel najít odpověď či odpovědi, a to vše za pomoci prostupování napříč kulturními dějinami a za pomoci velkých literárních postav.

Celé to působí dosti originálně. V knize je patrná proměnlivost, mnohotvárnost čtenářovi role. Kniha totiž může být ledasčím. Místem, kde se ukládá nějaká paměť, nástroj, za jehož pomoci překonáme časovou i prostorovou překážku, zdrojem osvícení, místem pro ukázání zkušeností atd.  V knize je poukázáno na to, že kdysi dávno byla četba považována i za cosi nebezpečného. Četba totiž dokáže i prostupovat skrz čtenáře do hloubky a odkrývat podstatné věci, ale i odvádět pozornost od skutečnosti klidně i k něčemu neexistujícímu. Všechny metafory se totiž dají vnímat i jako dvojznačné.                 Zaujal mě i poznatek, že čtení bylo původně uvaleno jako závazek pro Adama a Evu za jejich prvotní provinění.  No, v tom případě velké možnosti četby asi tenkrát zrovna neměli. Trochu mi na knize vadil odsuzující postoj autora k moderním digitálním technologiím. Na druhou stranu ho chválím za použití myšlenky, že jsme jediný živočišný druh, pro kterého se svět skládá z příběhů. To je moc hezká myšlenka. Podle Manguela máme čtení ve své podstatě, jsme utvářeni slovy, která jsou prostředkem našeho bytí ve světě. Takže čtěme. Máme to přece ve své podstatě.

Hodně zajímavá a kratinká knížka. Má 152 stran a byť nemá nějaký překotný děj, tak v ní najdeme zajímavé myšlenky. Nezaujme však každého. Zaujme ty čtenáře se zájmem pro četbu. Ti ji pak ohodnotí třeba jako já 90 %.

 

About The Author

Martin Klíma

Můj osobní názor na čtení knih je takový, že beru knihy jako nový další svět. Svět který objevujeme, ale někteří z nás se do něj i velice rádi vracejí. Jako první mě doslova a do písmene uchvátilo dílo Petr a Lucie od Romaina Rollanda. Po jeho přečtení jsem začal opravdu každý den číst. Momentálně jsem se zamiloval do severských detektivek. Z nich mám nejradši ty od Larse Keplera, Stiega Larssona, Henninga Mankella či Karin Fossumové. Z děl od českých autorů mám velmi rád tituly Sněžím od Pavla Kohouta a Tichou poštu od Jiřího Stránského.