Select Page

Fulton Sheen

Sedmero hlavních hříchů – Fulton J. Sheen

V této stručné a hutné duchovní klasice, která vychází z rozhlasových přednášek vysílaných o postní době roku 1939, Fulton Sheen dovedně propojuje sedmero hlavních hříchů se sedmerem posledních Kristových slov na kříži.

Kniha je rozdělena do osmi kapitol a doslovu, podle jednotlivých hlavních hříchů a jedné závěrečné kapitoly. I. Hněv, II. Závist, III. Smilstvo, IV. Pýcha, V. Nestřídmost, VI. Lenost, VII. Lakomství, VIII. Zavřené dveře, Doslov – Pochytil zlatý svit.

 

Arcibiskup Fulton J. Sheen uměl o kráse katolické nauky promlouvat s přitažlivou přímočarostí a duchovní hloubkou, která dokázala oslovit zástupy televizních diváků i rozhlasových posluchačů. Patřil mezi přední mediální osobnosti, aniž by se přiváděním k Bohu sám od Boha vzdálil.

Autor pochází z městečka El Paso ve státě Illinois. Zde se budoucí arcibiskup narodil r. 1895, jako syn majitele obchůdku s botami. Už od dětství vyniká intelektem a intenzivní touhou po kněžství. Vstoupí do semináře, ve čtyřiadvaceti letech, je vysvěcen. Poté studuje prestižní katolickou univerzitu v belgické Lovani, kde získá doktorát z filosofie. Po návrtu do USA krátce spravuje farnost a poté je mu svěřeno místo Na Catholic University of America. Zde působí čtyřiadvacet let. Roku 1926 mají jeho první promluvy v radiu mimořádný ohlas. Fulton Sheen se během let stává pomocným biskupem v New Yorku (1951), sídelním biskupem v Rochesteru (1966) a po rezignaci pak titulárním arcibiskupem diecéze Newport ve Walesu (1969). Paralelně s touto – světskýma očima – mírně úspěšnou církevně-správní drahou se však rozvíjí jeho věhlas jakožto řečníka a spisovatele. Během života napíše 66 knih, posluchači rozhlasových pořadů mu pošlou 3-6 tisíc dopisů týdně. Jeho televizní promluvy sleduje až 30 milionů diváků. Pokud jde o jeho věrnost magisteriu, nenechá se Sheen zviklat ani poté, co je  ,,zlatý věk amerického katolictví“ 50. let vystřídán adolescentní vzpourou let 60. a 70., která se prohnala světem a nevyhnula se ani církvi.  V podobě katastrofy druhého Vatikánského koncilu, od kterého je církev v bezprecedentní, obrovské krizi, jenž se stále zhoršuje.

 

Týden co týden předstupuje ve své relaci Live is Worth Living před Spojené státy a mluví. Mluví o lecčems aktuálním, ale především o věčné spáse duše, mluví bez poznámek a vždy skončí na minutu přesně. Lidé jsou jeho živou, jiskrnou a přitom vždy důstojnou osobností uchváceni. Představuje divákům  ,,dynamické pravověří“: hovoří přitažlivě, aniž by se podbízel, zábavně, aniž by se propadl na úroveň baviče, přístupně, aniž by pravdy víry rozmělňoval. Je mužem, který sice pláče s plačícími a raduje se s radujícími, ale odmítá bloudit s bloudícími. Nechce nevěřící uchlácholit, ale přivést k víře. Nechce vlažným poskytovat psychospirituální pohlazení, ale bratrské proplesknutí, které kulhavé katolíky povzbudí směrem k nebi. Fulton Sheen se nenechá médii přivést k bezbožnosti, zato však přivede nejednu mediální osobnost do lůna církve. Jeho veřejné pořady i jeho soukromé rozhovory jsou podivuhodnou  ,,výrobnou konvertitů“: obrátí se levicoví senátor, volnomyšlenkářský novinář, komunistická agitátorka i šéf automobilky Ford. Již v prvním roce pořadu dostal cenu Emmy pro nejvýznamnější televizní osobnost.

Knihu doporučuji všem lidem, jenž mají oči pro vidění a uši pro slyšení. Lidem, kteří jsou stále ještě alespoň trochu schopni vidět a slyšet, navzdory této velmi temné době,v níž žijeme , jejímž hlavním poznávacím znamením je naprosté zmatení.  Dejme slovo arcibiskupovi Sheenovi:

,,V naší zemi jsou milióny lidí, kteří nežijí v souladu s Božím zákonem, kteří koketují s ateismem, protože jejich skutky jsou zlé, beztrestně hřeší, obracejí se k pověrám a jsou přesvědčeni, že náboženství umírá, protože je to jen opium pro lid. Ti samí se pak v noci probouzejí se strašnou, mrazivou hrůzou ze smrti. Jsou si jisti, že za svědomím žádný Bůh není, ale přesto posílají své vojáky – rozptýlení, spěch a hluk – aby přehlušili jeho volání. Zbavili se náboženství, ale ono se nezbavilo jich. Nechali Krista být, ale on je být nenechá. Proč? Protože je-li nepřítelem Bůh, lidé si nikdy nemohou být jisti vítězstvím.“

 

Poselství knihy:

Základní duchovní nemoci – pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv, lenost – se zde potkávají s jediným lékařem, s trpícím Spasitelem. Kniha předkládá všem, kdo jsou tísněni hříchem, bezpečnou cestu ke svobodě.

Závěr – citace z knihy:

,,Člověk prohrál tehdy v Edenu, když se nehal nachytat do Satanovi léčky, a Bůh mu slíbil Spasitele, který ho vykoupí ze hříchů. Člověk prohrál tehdy na Velký pátek, když přibil jediného pravého Boha, kterého země kdy spatřila, potupně na strom, a Bůh se o velikonočním ránu vrátil, by člověka vysvobodil z jeho vlastních léček. Je to zvláštní rys dějin, že člověk nikdy nepotřebuje Boha, jako když ho vlastní síla zklame. Bůh pro nás nejvíce udělá tehdy, pokud jsme se jako Petr celou noc snažili, a nic jsme nechytili.

V této fázi se momentálně nachází naše moderní doba. Člověk definitivně prohrál. Všechno, čemu věřil – demokracie, vzdělání, ekonomika, věda,humanismus – ho zklamalo. Vzdělání, které se oddělilo od náboženství, učí rozum mrtvým faktům a zbytečným teoriím, které zcela opomíjejí svobodnou vůli, a nakonec plodí elitu, která umí pouze ospravedlňovat zlo. Věda se přestala věnovat skutečnosti a stala se pseudomystikou, zatímco zbrojaři využily výsledky jejího zkoumání k ničení lidských životů. Filosofie přišla nejprve o rozum a pak i o duši. Stala se pouhou historií idejí, jež si je jistá jen jedním, a to tím, že nemůžeme nic vědět. Ekonomika učinila cílem výrobního procesu výdělek, nikoliv člověka, a pohlcuje svůj přebytek proto, aby mohla udržet vysoké ceny. Demokracie 19. století se změnila v reakcionářský liberalismus, který je natolik oddělen od pravdy, že se svoboda stala synonymem svévole.

Člověk prohrál! Zbraně, na které spoléhal, ho zradily, hůl, o kterou se opíral, se zlomila. Naše léčba byla pouze odložení popravy. Každá modla, kterou si člověk zhotovil, se nakonec zhroutila. Každý Bábel skončil zmatením řeči, a stalo se z něj bratrství v bídě. Ale naděje není mrtvá. Když člověk prohrál, Bůh ho přichází zachránit. Církev, která byla ve vyhnanství čtyři sta let, kdy řádil individualismus, který se nakonec zvrátil v kolektivismus, je najednou jako vzkříšený Kristus přicházející na záchranou misi. Překračuje hranice hroutící se civilizace. Člověk si teprve začíná uvědomovat, že ukřižoval toho, který jediný ho mohl zachránit. A jako marnotratný syn zjišťuje, že se nic nevyrovná otcovskému domu. Stojíme na počátku velké duchovní obnovy světa.                                    Velikonoce nám pak připomínají, že jakkoliv bude onen zápas těžký, nemusíme se bát – protože  když je spojencem Bůh, člověk si může být jist svým vítězstvím.                                                                                                                    Žijte v naději, protože Kristus vstal z mrtvých! Připojte své malé kalvárie k jeho Kalvárii velké, protože via crusis je via pacis. Kříž je cestou k pokoji. ,,Vezmi svůj kříž  a  následuj mě.“ V přidušeném hřmění bitvy pak zazní vítězné zvolání ke Králi králů a Pánu pánů, protože když člověk prohrál, Bůh sám mu přichází darovat vítězství!

řešit mnohem dříve, pokud by tedy bylo k jeho vyřešení přistupováno důsledněji.

Carl s Asadem tedy postupně rozuzlují velmi spletitý příběh, při kterém vyjde najevo, že Meretino zmizení není jen pouhá náhoda, ale že důvody k únosu sahají mnohem hlouběji…

 

About The Author