Select Page

Čekáš, ale dočkáš se?

Tiché dívky – Eric Rickstad

Když Frank Rath odevzdal odznak detektiva, myslel si, že už se vraždami nebude muset zabývat. Stal se soukromým vyšetřovatelem a v zapadlém městečku v severním Vermontu sám vychovává dceru. Jednoho dne je však u silnice nalezeno opuštěné auto a zdá se, že jeho majitelka, krásná mladá dívka, zmizela beze stopy. Během vyšetřování Rath odhaluje nejtemnější stránky lidské duše. Mladé ženy se záhadně ztrácejí jedna za druhou a policie se snaží přijít na to, co dívky spojuje. Ratha trápí vlastní bolestná minulost a znovu zjišťuje, že zlo číhá všude, i v malých, zdánlivě idylických městečkách, a nikdo není nikde v bezpečí.

Proč jsem zvolil takový název své recenze? Jednoduše proto, že čtenář přes dobrou polovinu knihy čeká na nějakou větší akci, větší napětí, a tak se nabízí otázka, zda se těchto věcí vůbec dočká. Odpověď prozradím o něco později.
Nejprve se budu věnovat prostředí, ve kterém se děj odehrává. Líbí se mi jeho zasazení do malého městečka. Funguje jako důkaz, že zlo číhá všude, ať už jste ve velkoměstě, maloměstě, na moři, na poušti, ať už jste prostě kdekoliv. Samotnou duši a atmosféru onoho maloměsta dokázal Rickstad sepsat podle mě dobře. I samotný popis veškerého prostředí se povedl. Nebyl moc popisný a ani nijak odbytý.
Vyhovoval mi i jazyk, kterým je kniha psaná. Autor se sice často uchyloval k vulgaritám, ale to mi vůbec nevadilo. Nejsem žádný puritán a místy to knize přidalo alespoň na drsnosti, bohužel to mnohdy bylo i potřeba. Jinak se zde objevuje jak spisovný, tak i hovorový jazyk a celkově je v obou variantách zvládnut dobře, ale žádné obrovské jazykové veledílo na druhou stranu nečekejte. Jako ideální řešení mi přišlo pak i střídání kratších kapitol s těmi delšími.
Pár vět napíšu i k postavám. Ty se mi zrovna moc nelíbily. Hlavní postava detektiva Ratha je dalším typickým představitelem novodobých knižních detektivů. Sice člověk na správné straně, ale často až moc moralizující, se zdravotními problémy, bojující s minulostí, která se mu prolíná do přítomnosti. I toho alkoholu se pan detektiv napije, ale alkoholik není. Dále jsem si k němu docela dlouho vytvářel vztah. Ostatní postavy bych ohodnotil průměrem. Neurazí ani nenadchnou. Osobně bych pak uvítal jejich popis do větší hloubky.
Rozsahově jsme zase na tom klasickém rozsahu, který tato četba mívá. Tady konkrétně 430 stran.
Samozřejmě dodám i pár slov k samotnému ději. Ten byl napínavý, čtivý, strhující, ale až za samotnou polovinou knihy. Věčná to škoda. Být kniha napínavá od samotného začátku, a nebo alespoň od první čtvrtiny textu, tak je z Tichých dívek strhující a skvělá detektivka. Takto bohužel spadá do pásma šedivého průměru. Někomu to však takto může vyhovovat a samotná první polovina knihy zase není až tak špatná, že by její čtení bylo hotové utrpení.
Útěchou pak knize může být alespoň to, že byť špatně začala, tak alespoň skvěle skončila. Závěr je totiž skvěle vygradovaný, dává smysl a celkově do děje skvěle zapadá.
Na úplný závěr pak klasické hodnocení knihy. Tiché dívky hodnotím 60 %. Jak jsem už psal, tak velká škoda té první poloviny knihy. Takto Tiché dívky řadím mezi to horší, co jsem z kriminálek za rok 2016 četl, a spadají u mě do oblasti průměru, ale to už jsem psal také.

About The Author

Martin Klíma

Můj osobní názor na čtení knih je takový, že beru knihy jako nový další svět. Svět který objevujeme, ale někteří z nás se do něj i velice rádi vracejí. Jako první mě doslova a do písmene uchvátilo dílo Petr a Lucie od Romaina Rollanda. Po jeho přečtení jsem začal opravdu každý den číst. Momentálně jsem se zamiloval do severských detektivek. Z nich mám nejradši ty od Larse Keplera, Stiega Larssona, Henninga Mankella či Karin Fossumové. Z děl od českých autorů mám velmi rád tituly Sněžím od Pavla Kohouta a Tichou poštu od Jiřího Stránského.