Select Page

Spolupráce s nepřítelem

Labyrint: Spáleniště – James Dashner

Přestože si mysleli, že jejich vězení už skončilo a že jako poslední hrstka přeživších z labyrintu se vrátí zpět do normálního světa bez experimentů a nebezpečných nestvůr, obrátila na ně realita svou ošklivou tvář. Za betonovými zdmi, za kterými doufali, že se skrývá svoboda, zanechal ZLOSIN svou vlastní verzi bezpečí, která skupinu donutí pokračovat dále v testování a spolupracovat tak s těmi, které ze srdce nenávidí nejvíce. To vše za cenu přežití, které se v sluneční erupcí zničené krajině nejeví jako nejpřívětivější možnost.

Jakožto druhá kniha série, má tato kniha o něco více kapitol, než předešlá. Dělí se tak na 65 kapitol a epilog, čímž prodlužuje délku příběhu o tři kapitoly od původních 62. Každá kapitola má rovněž zhruba 6 až 7 stran, díky čemuž Vás naláká na přečtení dalších, které povětšinou končí tzv. cliffhangerem a nutí Vás opět do dalších, čímž Vás s největší pravděpodobností okrade o solidních pár hodin spánku. Není to však ale něco, na co bych si mohla po přečtení stěžovat, neboť veškerý čas strávený čtením této knihy rozhodně nebyl promarněný.

Typograficky je dle mého názoru uspořádána lehce chaoticky, neboť jsem člověk, který si potrpí na odstavce, které dokáží udržet příběh přehledný a esteticky příjemný na pohled, a to je zkrátka něco, co tato kniha částečně postrádá. Ilustrace se v knize taktéž nenachází, čímž ale nechávají čtenáři možnost se do příběhu ponořit s kompletně vlastní představivostí, a proto si nejsem zcela jistá, zda bych to uvedla jako zápor, nebo velký klad.

Díky faktu, že se kniha řadí do Dashnerovy nejúspěšnější série, si získala nejen větší pozornost od světa, ale také od svého autora. Okolí, postavy a samozřejmě také vztahy mezi všemi třemi zmíněnými jsou popsány na můj vkus skoro dokonale, čímž lze lehce uhádnout, že si autor dal skutečně záležet na všech aspektech knihy a nezanechal tak jediný detail neobjasněný či nedotáhnutý do konce. Mluva, která se objevovala také i v minulé knize a která si získala mou pozornost tím, že si ji postavy samy vymyslely, se dochovala také do tohoto dílu, za což nemůžu nic než autora opět chválit. Přestože mi vyhovuje, že je kniha psána klasičtějším jazykem, je pro mě vymyšlený “placerský slang” velmi příjemným a nápaditým zpestřením, které bych ráda viděla také v dalších dílech série.

Jelikož jsem již zmiňovala, že se jedná o druhou knihu z Dashnerovy dystopické série, nasvědčila jsem tím také na to, že zpracoval již více knih na podobné téma a také že se mu úzce věnuje. Významnější ocenění však získalo pouze jediné z jeho děl, kterým je první díl série Labyrint: Útěk, ale dle mého názoru se tato cena dá připsat také druhému dílu a to právě kvůli příběhu, který se v obou knihách odehrává.

Svým dystopickým vzezřením bych ji také přirovnala k sérii Divergence nebo Hunger games, které se také zaměřují post-apokalyptická témata z jiných úhlů, které jsou příjemným osvěžením od všech příběhů ze stejné kategorie, které přímo překypují stvořeními zvanými zombie, kterých už bylo dle mého v tomto odvětví literatury přespříliš.

Knihu bych doporučila každému právoplatnému milovníkovi sci-fi a to všech věkových kategorií. Pokud bych ale měla být přeci jen konkrétnější, nejspíše bych ji zařadila spíše do literatury pro mládež, neboť postavy příběhu jsou přeci je dospívající a snadněji se tak s nimi ztotožní. Není to však pravidlem a věková kategorie by neměla být něco, co by nás mělo dle mého omezovat od kvalitní četby, takže svůj specifitější názor vyjadřuji čistě pro přesnější představu.

Záporů jsem ani tentokrát nenašla mnoho, ale přesto v mé mysli už od prvního dílu přetrvává jeden, který jsem zkrátka musela zmínit znovu, a tím je pro mě fakt, že je autor schopný zabít kteroukoliv postavu bez ohledu na to, jak důležitá pro děj je. To potom způsobuje, že se záhy nechcete k ději vracet, protože jakmile si jakoukoliv postavu oblíbíte a patřičně se s ní sžijete, automaticky se dostává do čela seznamu možných obětí. A to je bohužel něco, s čím se jen tak nesmířím. Rozumím tomu, že zabíjení hlavních a oblíbených postav je něco, co autoři dělají často a taky proto, že to udržuje čtenáře v příběhu, ale zrovna v této sérii, ve které jsem si našla tolik oblíbených postav, bych se ráda oběšla bez takového dramatu.

Poselstvím celé postapokalyptické série je podle mě zjištění, jak daleko jsou lidé schopni zajít pro přežití. Něco takového čtenáře dovede k zamyšlení, jak by se zachoval v jejich situaci on a na čí stranu by se asi postavil. A takovéto dilema je podle mě přesně ten cíl, kterého by každá série podobného rázu měla dosáhnout.

About The Author