Select Page

…a na konci byl zvonec a pohádky je konec!

…a na konci byl zvonec a pohádky je konec!

Tři sestry – Rose (Rosalind – Jak se vám líbí) 33 let, Bean (Bianca – Zkrocení zlé ženy) 30 let, Cordy (Cordelia – Král Lear) 27 let hledají samy sebe, smysl svého života, svůj domov. Matčina vážná nemoc je záminkou pro návrat (útěk domů) do rodného domu v Barnwellu (Jižní Karolína). Po několika letech jsou zase spolu, zvykají si na sebe, hledají cestu k sobě a uvědomují si zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní členy rodiny.

     V románu nenajdeme žádné dramatické střety, žádný akční děj nebo strhující zvraty. Vzpomínky na minulost, dětství, dospívání i osamostatňování se prolínají s čekáním na zprávu z nemocnice o matčině zdravotním stavu a s řešením existenčních záležitostí každé z nich. Ale čtenář věří, že vše dopadne dobře. A světe div se – naděje je naplněna. Zavíráme knihu a jsme přesvědčeni, že i v životě vše končí svatbou, šťastným narozením, vhodným rozhodnutím. Dojetím se rozpláčeme a jsme rádi na světě. Běžný život je krutější a problematičtější, ale člověk potřebuje jednou za čas naději a optimismus, aby dokázal přežít ten věčný boj a nesnáze. Takovou pohádku pro dospělé.

Číslovka tři v románě odkazuje nejen k počtu sester, ale i sudiček, které v jedné pohádce stály nad kolébkou novorozence, což se stane i v tomto příběhu. „…My tři. Sestry, sudičky, bludičky, třikrát tři.“ (s. 389.) Osud však není dán jednou pro vždy, každý může vlastním přičiněním ovlivnit chod svého života bez ohledu na to, že sem tam zabloudí. Toto optimistické vyznění románu povzbudí čtenáře ve víře ve vlastní síly. Triádou se také zabýval ve svém profesním životě otec hrdinek. Jeho zásluhou se také čtenář dozví i něco málo o Shakespearovi a jeho díle, hlavním objektu jeho bádání. Shakespeare také „žil“ v  rodině Andreasových prostřednictvím komunikace, která byla založena na citacích z různých „mistrových“ dramat a sonetů; sloužily převážně jako komentáře různých situací. V románě se objevují zásadně formou kurzivy, proto se v nich ani my – neznalci – neztratíme.

Asi největším překvapením a šokem pro mě bylo zjištění, že výrazným motivem v románě je čtení knih, pro dnešní dobu tak nečekaná a zvláštní činnost. Všichni členové rodiny Andreasových čtou knihy se stejnou přirozeností, jako se v jiných rodinách lidé oblékají a jedí. Čtení je všude přítomný jev a samozřejmá náplň života. Čtou vždy a všude. Tento naprosto neuvěřitelný – pohádkový jev mě pohladil po duši

Celkem zajímavá je kombinace různých vypravěčů a er-formy s ich-formou. Jako subjektivní vypravěč se zde střídají jednotlivé sestry, které v určitých kratších pasážích přecházejí do 1. osoby plurálu a mluví za všechny (my).

„…Rose a Cordy stály chvíli u dveří a na okamžik na sebe s očekáváním pohlédly, ale pak Cordy protočila panenky a nasoukala se doprostřed. Když jsme byly menší, říkaly jsme tomu „na hrb,“ protože ta, která seděla uprostřed, se musela prát s hrbolem v místech, kam patří nohy. „Už dlouho nejsem nejmenší,“ reptala Cordy, zatímco my jsme do ní z obou stran strkaly. „Pořád jsi nejmladší,“ řekla Bean a cvrnkla Cordy konečkem prstu do holé nohy. Rose zaznamenala, že si Bean vyčistila a zastřihla nehty….“ (s. 149.-150.)

Střídání vypravěčů neruší a čtenář si brzy zvykne i na tuto zvláštnost.

Velmi příjemně mě překvapil překlad Tomáše Kačera, který neskřípal, nerušil a pomáhal sdílet příběh tří sester Andreasových.

Knihu doporučuji jako vhodné čtivo na dovolenou či pro deštivý a zachmuřelý víkend. Určitě čtenáře pozitivně naladí.

zakoupit host

About The Author

LuBy :-o:-O:)

Od raného mládí jsem toužila stát se profesionální čtenářkou knih. Záviděla jsem všem knihkupcům a knihovníkům, že si „mohou v pracovní době číst“. Kniha měla přede vším přednost – bavila mě, pohlcoval mě, poučovala mě, okouzlovala mě. K mému smutku jsem ji ovšem s přibývajícím věkem a povinnostmi musela opouštět čím dál častěji. Dnes je pro mě setkávání s knihou svátkem a velmi příjemným vytržením z každodenních povinností. Profesionální čtenářkou jsem se nestala.