Select Page

Na slovíčko s Lenkou Tesáčkovou

Na slovíčko s Lenkou Tesáčkovou

Lenka Tesáčková

Provozní ředitelka Divadla na Orlí.

 

1. Proč jste si vybrala tuto profesi?

Na gymnáziu jsem trávila jako brigádník léta na Letních Shakespearovských slavnostech v Praze a do prostředí divadla jsem se zamilovala. Vlastně to vzniklo náhodou, kdybych pracovala v knihkupectví, možná by ze mě byl knihkupec nebo spisovatelka. Když jsem se ale rozhodla pro divadlo, v podstatě jsem nikdy neuvažovala o jiné než manažerské profesi u divadla, nevím proč, produkce u mě byla jasnou volbou. Možná mě baví dávat tomu uměleckému chaosu nějaký řád.

2. Zkoušela jste někdy sama hrát divadlo?

Ne, nejsem exhibicionista, navíc jsem praktický člověk, takže herectví je pro mě spíš nepřirozené. Na JAMU nás učili, že produkční nemá co lézt na jeviště a pokud nemusím, před publikem se neprezentuji, pokud ano, tak jen své názory a myšlenky, ztvárňovat co jiní napsali pod režijním vedením někoho jiného není můj šálek čaje.

3. Co jste studovala?

Studovala jsem Divadelní manažerství na Divadelní fakultě JAMU, tedy obor, který je přímo vytvořený pro produkční pracovníky. Mohu tedy považovat za velké štěstí, že jsem na JAMU byla přijata a nedostala jsem se k vedení divadla oklikou přes jiné školy, jak je docela běžné u jiných ředitelů.

4. Do jaké míry ovlivňuje vaše povolání váš soukromý život?

Velmi. I když čím jsem starší, tím více se mi daří oddělovat soukromý život od práce, přestože je ovlivněn určitě stále víc než u jiných profesí. Zejména proto, že nemám fixní pracovní dobu, někdy musím být v práci i pozdě večer, zase na druhou stranu mám volno v období divadelních prázdnin, které se shodují a prázdninami školními, takže léto můžu trávit s rodinou. Čili práce můj soukromý život ovlivňuje značně, jak pozitivně tak i negativně.

5. Mohla byste nám popsat svůj běžný pracovní den?

To je docela těžké, protože mé pracovní dny nejsou stejné. Zpravidla chodím na devátou ranní, před devátou hodinou totiž v divadle většinou nikoho nezastihnete a protože téměř neustále komunikuju s lidmi, nemá to cenu. Zároveň je ale třeba v pracovní době ostatních být k dispozici, neboť účtárna má pracovní dobu stejně jako všichni běžní pracovníci. Dopoledne mívám porady – provozní, porady k inscenacím, porady s vedením JAMU, které funguje jako náš zřizovatel. Během dne musím vyřídit cca 40 e-mailů a nespočetně telefonů. Pravidelné pauzy na oběd neexistují, řídí se momentálním děním v divadle. Někdy chodím na zkoušky, někdy mám konzultace se studenty, někdy pracovní schůzky s partnery. Řeším rozpočet, personalistiku, propagaci, výrobu inscenací, pronájmy cizím subjektům a v neposlední řadě také provoz nahrávacího studia, které je součástí našeho divadla. Velkou část mé pracovní doby neustále pohlcuje provoz budovy, která je postavená necelé dva roky a není ještě plně a ideálně funkční.

Pokud večer nejsem na představení, odcházím během odpoledne, někdy večer – záleží na tom, kdy mám hotovo, co je třeba.
Do divadla jako divák chodím cca 3x týdně – ať už do divadla k nám (premiéry, důležitá představení), do studia Marta nebo do jiných divadel. Občas jezdím i mimo Brno, na zajímavé tituly nebo představení našich absolventů. Součástí mé profese je totiž i všeobecný přehled o dění v jiných divadlech

6. Baví vás vaše práce – co konkrétně ano a co ne?

Baví mě a to považuji za velké štěstí. Navíc – výhodou na rozdíl od profesionálních scén je u nás práce se studenty – na jednu stranu to chce víc trpělivosti, na stranu druhou ale přijdete do styku se svěžími a nadšenými lidmi, kteří se neustále mění, čili nějaký stereotyp tu rozhodně nehrozí. Ovšem i já musím občas vykonat činnosti nudné – nebaví mě doplňování statistik, psaní různých monitorovacích a souhrnných zpráv. A vysvětlování specifik divadelního provozu lidem odjinud, to mě přijde čím dál tím víc ubíjející, chybí mi trpělivost, což není zrovna dobré.

7. Do kterého divadla si ráda zajdete? Doporučila byste nám nějaké současné představení v Brně?

Pochopitelně je mou povinností vidět všechny představení JAMU – tedy v Divadle na Orlí nebo v Martě a přesto, že je to v popisu práce, chodím na obě scény ráda.
Jinak ale začnu tím, kam nechodím – neuvidíte mě na pražských muzikálových produkcích, přestože hudební divadlo je má krevní skupina. Nemám ráda přehnané PR, pod nímž se ukrývají sice excelentní zpěváci, někdy výprava, ale jinak nic. Muzikál je syntéza tance, zpěvu a herectví, a když to není v souladu (čímž myslím u každého aktéra – soulad nevznikne tím, že vedle zpěváka obsadím ještě čistě taneční company), není se o čem bavit. V tomto smyslu je ukázkou dobrého řemesla Městské divadlo Brno, kde zejména muzikálové produkce navštěvuji pravidelně, beru to jako svou povinnost.

Jinak ale nemám zcela vyhraněný typ dramatiky, který navštěvuji, v poslední době chodím ráda kromě kamenných scén třeba i do HaDivadla, baví mě jejich herecký soubor.

Nesmírně ráda jezdím do Ostravy, všechna představení na všech scénách, která jsem tam shlédla, byla zajímavá, žádné špatné nebo nudné. Navíc když opustím Brno, cítím se v hledišti mnohem svobodněji. Takže pokud si chci vyloženě udělat radost, zaletím si na muzikál do Londýna (pochopitelně soukromě J).
A typ v Brně? Se zájmem sleduju proměnu Činohry Národního divadla v Brně, jejichž poslední premiéra Bůh Masakru v Mahenově divadle je excelentní záležitost po všech stránkách.

About The Author